Pod stromek jsem si nechal nadělit nůž. Univerzální kuchařský nůž s dvaceticentimetrovou čepelí, se kterým se v kuchyni udělá devadesát procent práce. Nic extra drahého, spíš takovou střední třídu, ale myslím, že by mi mohl vydržet dlouho.
Ale jedna věc je nůž a druhá umět ho efektivně používat. Strávil jsem proto pár hodin na YouTube, díval se na videa s „knife skills“ (taková, co zrovna nebyla věnovaná boji zblízka) a inspiroval se. Read more ›
Jestli jste četli Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové, možná jste se stejně jako já ztratili v mnoha jménech a rodinných vazbách. Úplně jasno mi nebylo ani po druhém přečtení, takže jsem si vzal k ruce genealogický nástroj Geni.com, založil v něm imaginární Doru Idesovou a začal skládat jména do stromu.
Rodokmen z Geni lze posléze zveřejnit, vložit do stránky. Jeho ovládání v malém okénku sice není tak pohodlné a přehledné jako celoobrazovkový režim Geni, něco ale přece ukáže.
Na prvním stromu je rodokmen z pohledu Dory Idesové. Má však nevýhodu, neobsahuje už potomky Jury Pagáče a Anny Pagáčové (Pagáčeny). Od Dory jsou příliš daleko.
Udělal jsem proto ještě jeden strom, tentokrát z pohledu Surmeny, od které jsou Pagáčovi o úroveň blíž, proto se už zobrazí.
Abych ale mohl vytvořit tento pohled, musel jsem v Geni.com Surmenu, která zemřela 12. května 1979, oživit. Potom se mi ji už ale nepodařilo znovu uvést do stavu zesnulých, chybí jí proto černá stužka v rohu.
Případně se můžete podívat na obrázek stromu z Geni.com, na kterém jsou všechna jména vidět vedle sebe. Středem je opět Surmena, s Dorou by část stromu zůstala skryta.
Snad se mi všechny vztahy podařilo odhalit správně. Občas to bylo spíš odhadování a spojování drobných indicií z různých částí knih. Když tak mě upozorněte na chybu, případně mohu někomu dát i přístup do Geni – třeba právě pod neplánovaně oživenou Surmenou.
Dokud služba Ifttt.com nebyla donucena zrušit propojení s Twitterem, používal jsem ji pro automatické posílání tweetů e-mailem po kliknutí na Favorite. Konkrétně toto nastavení. Už asi měsíc nefunguje, Twitter totiž z Ifttt zmizel. Dnes jsem ale dostal tip od Jen ovečka, jak ke stejnému účelu využít RSS.
Oblíbené tweety jsou totiž v RSS dostupné na adrese https://api.twitter.com/1/favorites.rss?screen_name=přezdívka (přezdívku ať si každý doplní sám). Takže se přihlaste na Ifttt.com a nastavte nový Recipe. Odstartuje ho kanál Feed a jeho volba New feed item, výsledky bude posílat na e-mail, kde si můžete nastavit strukturu zprávy.
Po vydání recenze Nesbøova Sněhuláka jsem včera večer ještě dokončil mapu míst, která byla v knize zmíněna.
Je v ní více než 130 bodů a ulic na území Norska a dva ve Švédsku. Největší zastoupení má Oslo, kde Harry Hole žije a kde (nebo v okolí) se odehrává hlavní děj knihy. Celkem hustě pokrytý je ale také Bergen, kam Nesbø situoval události z historie a pátrání, které s nimi souvisí. Mapa je rozdělena na dvě stránky, po kliknutí na odkaz proto uvidíte jen body z první části.
Každý bod začíná písmenem K, za ním následuje číslo kapitoly, ve které se místo poprvé objevilo. Procenta jsou ukazatel ve čtečce Kindle, přičemž ve výtisku, který mám k dispozici, je v závěru – od 93 % – dlouhá ukázka z jiné knihy. Pokud se vydání tímto způsobem liší, nemusí procenta odpovídat skutečnosti.
Odkaz: Mapa míst ve Sněhulákovi
Několik míst jsem nedokázal najít. Jestli se vám to podaří, ozvěte se, doplním je do mapy:
Oživeno: Fotoaparát je už prodaný.
Prodávám zrcadlovku Nikon D70s a příslušenství. Už mi dlouho ležela ve skříni, poslední dva roky jsem už většinou fotil jen kompaktem, proto jsem teď koupil malou bezzrcadlovku a Nikon jde do světa.
Týden po Špilberk Food Festivalu jsme se ve stejném složení vydali do Ivančic na letošní Slavnosti chřestu.
První paradox: chřestové slavnosti se konají ve městě, kde se chřest vůbec nepěstuje. Pořadatelé ho museli dovézt ze Slovenska, spotřebují se tak 3–4 tuny. I když se všechno točí kolem chřestu, není to primárně festival jídla, ale taková vesnická slavnost. Dá se na ní dobře najíst, ale kolem jsou kolotoče, nesouvisející stánky, dvě navzájem přeřvávající se pódia…
I přes určitou nespokojenost s některými chody, které jsme si dali, to byl pěkný výlet. Jestli to máte do Ivančic kousek, slavnosti se konají i v neděli.
Něco k jídlu
V uzavřené prostoru na ivančickém náměstí je zhruba osm stánků, ve kterých restaurace nabízejí degustační porce. Platí se za ně kupony-tolary, jeden přijde na deset korun.
Brněnská restaurace Puxpub, kterou jsem vůbec neznal, spojila chřest s japonskou kuchyní. Spíš než zvědavost to vzbudilo strach, ale neprávem. Začali jsme miso polévkou s chřestem. Byla trochu slabší, než děláme doma, ale nevadilo mi to, chřest se k misu nečekaně hodil. K Puxpubu se vrátím ještě v závěru.
Restaurace La Bouchée nám chyběla na Špilberku, tady jsme si to vynahradili. V Ivančicích byla asi nejlepší ze všech.
Krém z čerstvého chřestu s vejcem byl méně krémovitý, než jsme zvyklí, ale chutnal. Na obrázku si jinak všimněte plastových talířků a snad nejlevnějších možných plastových příborů. Příště si bereme vlastní kovové nářadí.
Krémové chřestové rizoto sypané parmezánem. Zpětně si uvědomuji, že to pro mě bylo asi nejlepší jídlo, co jsem dnes měl. Jen přemýšlím, kde tam vlastně byl chřest.
Medailonky z vepřového karé na chřestových špalíčcích přelité žloutkovo-vinným krémem sabayone byly dobré, ale tak nějak obyčejné. Petr vedle podotkl, že kotletu zrovna nemusí mít uvnitř do růžova; u nás byla propečená.
Ani nevím, kde přesně jsem si tato hovězí líčka s chřestem a šťouchanými brambory objednal. Na pohled to nebyl žádný zázrak, ale maso bylo skvělé – měkké, ale současně se nerozpadalo tak, jak to líčka ráda dělají. Mělo zvláštní šunkovou chuť.
Ze pstruha (snad punkevního) upraveného nakyselo ve stylu sleďů, jsem měl jen kousek. Byl to zajímavý, trošku snad i sladko-kyselý.
Potom začaly výhrady. Na stůl se dostal závin, ve kterém byl chřest úplně dřevnatý. Na Twitter ho vyfotil Petr.
V chřestu se strouhankou a máslem jsme také objevili neoškrábaná vlákna, ale nebylo to v takové míře. Horší bylo, že restaurace, jejíž jméno jsem zapomněl, zřejmě nedostatečně propláchla zelený chřest. Písek mezi zuby – a nebylo ho málo – nás ani trochu nepotěšil.
Při přebírání chřestu v trojobalu jsem podotkl, že salát vypadá dost unaveně. Odpověď byla odzbrojující: „No to jsou ty degustační porce“. Salát jsme nechali, křupavá strouhanka se ale ke chřestu hodila.
Zážitek z chřestového krému s krevetou a bez krevety tweetnul Michal Sänger.
Chřest se v Ivančicích také prodává, dovezený z Veľkých Levárov. Půl kila celých pazuchů stojí 45 Kč, v nabídce je ve dvou průměrech, kilo hlaviček přijde na 140 Kč.
V jednom stánku vyráběli velmi dobré palačinky, doporučuji skořicovou náplň. Naproti je stánek se sýry a s masem ze zvláštního druhu maďarských prasat. O mangalici jsem slyšel poprvé a viditelně jsem nebyl sám, když mi pán ve frontě uvěřil, že to jsou prasata křížená s ovcí :-) Hodně mi pomohl obrázek srstnatých čuníků, který tam visel. Jen se na ně podívejte.
V průchodu se prodávaly velmi dobré dortíky. Z těch, které jsme si dali, nám chutnal hlavně Míša a Broskev.
Za zbylé tolary jsme koupili chřestové suši a koláček mochi plněný chřestem. Tomiovi by se asi protočily panenky, ale dobré to bylo. Chřest se do maki hodí možná víc než okurka. Ve velké rolce byla navíc slanina – jsem barbar, ale chutnalo mi to. Taky koláček překvapil, měl konzistenci kynutého těsta a nebyl vůbec přeslazený.
Shrnuto: byl to pěkný výlet, až na výjimky jsme si pochutnali, příště jedeme zase.
Léčitel je trochu sci-fi, trochu ekologická agitka, ale hlavně zajímavá detektivka. Ve finském originále vyšla v roce 2010, loni získala ocenění jako nejlepší finský detektivní román. Reakce čtenářů a jiné recenze mě zaujaly, rád jsem proto přijal nabídku nakladatelství Kniha Zlín přečíst si Léčitele ještě před českým vydáním výměnou za recenzi, kterou o něm napíšu.
Než začal Antti Tuomainen v roce 2007 (podle jiných zdrojů 2006) psát knihy, živil se jako reklamní textař. Mimo svou domovinu zatím není moc známý, i Wikipedia ho zmiňuje jen krátkým heslem ve finštině. Až s Léčitelem se víc rozlétl do světa.
Knihu jsem dočetl už před čtrnácti dny. Bylo to na dvě posezení, má dobrý spád, ale zůstalo mnoho nezodpovězených otázek. Poznámky, které jsem si dělal, byly plné textů typu: Proč T. předstíral že zemřel; Jak to udělal; Jaký význam měla léčba rakoviny souseda; Kde se najednou vzal V.; Jak ho v noci poznal, když ho před tím neviděl; Jak poznal na videu G. jen podle pohybu; Jak mohl určit místo jen podle zvuku moře v telefonu? A proč mu proboha trvalo dvě třetiny knihy, než klikl na e-mail?
Krátké, svižné, trochu neukončené
Děj Léčitele se odehraje během několika dnů v Helsinkách. Může to být v blízké budoucnosti nebo za upravené současnosti poté, co se projevily efekty globálního oteplování. Po změně klimatu se lidstvo přesouvá k severu, kde se ještě dá jakž takž přežít. Jenže tím se v dříve klidných Helsinkách zvyšuje kriminalita, objevují se epidemie, utečenci, městem se prohánějí zločinecké gangy… Připomnělo mi to prostředí Neffovy Tmy.
Zápletka: básníkovi Tapanimu se domů nevrátí žena-novinářka, a protože policie příliš nefunguje, začne po ní pátrat sám.
V úvodu jsem se polekal ich-formy, která ráda svádí ke zdlouhavému a nudnému popisování vlastních pocitů místo děje. Nic takového se ale s výjimkou jednoho dlouhého a zbytečného flashbacku nekonalo. Ba co víc, Léčitel je velmi krátká kniha. Po několika stránkách jsem se podíval na ukazatel v Kindlu a zjistil, že jsem už na sedmi procentech.
Kniha má dost nejednoznačný závěr, vlastně nevím, jak to dopadlo. I když mám ale raději detektivky, kdy se na konci všechno vyřeší a vysvětlí, kde nezůstávají zásadní nezodpovězené otázky, Léčitel se mi líbil a zavrtal se do hlavy. Ještě se k němu vrátím a přečtu si ho znovu.
Kudy Tapani v Helsinkách chodil
Našel jsem typický znak severských detektivek: přesně a často zmiňované geografické informace. Kde americký autor zmíní nanejvýš část Manhattanu, tam Skandinávec jako Tuomainen popíše dům v konkrétní ulici a přidá ještě cestu, kudy tam jeho hrdina šel.
Dělají to velmi často. V posledních letech jsem přečetl hodně knih severských autorů a geograficky nestandardně přesně určená místa byla ve většině z nich. Mám to rád, mohu se potom podívat na mapu a události z knihy umístit tam, kde se odehrály.
U Tuomainena to šlo obzvlášť snadno, i když jsem musel pátrat po originálech přeložených místních názvů (Vorařský ostrov, Spálený ostrov, Jezevčí ulice, Most ptačího zpěvu). Podobně jako minule u knihy Neviditelný, jsem si i tentokrát místa vynesl přímo do mapy, můžete se na ně podívat:
Místa jsem seřadil podle toho, jak se objevila v knize, a přidal k nim procenta, která mi ukázal Kindle. I když se na mapu podíváte ještě před čtením, zážitek z knihy vám to myslím neubere.
Téměř devět hodin jsem strávil na prvním ročníku Špilberk Food Festivalu. Stálo to za to. Zítra končí a jestli jste z Brna nebo okolí, vyplatí se přijet a vyšplhat na hrad.
Tohle píšu trošku proto, abyste viděli, co čekat. Ale hlavně pro sebe, abych nezapomněl, co dobrého jsme si dali; podobně jako předloni a loni z Prague Food Festivalu.
Šalinó a potom na Špilas. To dopadne…
Z brněnského svátku jídla jsem měl strach. Bál jsem se, že to bude druhá nebo třetí liga, akce zcela nesrovnatelná s pražským festivalem. Když jsem potom v programu našel, že mezi účastníky je Hacienda Mexicana, Meinl a Interspar, obavy se jen potvrdily.
Ale nevyplnily! Bylo to výborné. Z části za to může první „drahý” den, kdy – přesně jak pořadatelé slibovali – nebylo na nádvoří a terasách Špilberků plno. A bylo skvělé počasí. Sobotě naopak pomohlo pošmourno a déšť, který ale po poledni ustal a ti, kteří přišli za jídlem, si tak mohli zopakovat páteční neucpanou atmosféru, protože běžní výletníci zůstali doma.
Nevím, jestli by Špilberk Food Festival uspokojil návštěvníky z Prahy. My jsme zvyklí na svoji velkou vesnici, na poklidnější tempo, na to, že se tady zná každý s každým. A nejsme přesycení kvalitními restauracemi jako Praha. Festival do tohoto prostředí skvěle zapadl.
Mimochodem ceny byly znatelně příznivější než na Prague Food Festivalu. K tomu byly připraveny stolky ke stání i sezení, jídlo bylo vždy podáváno na porcelánu s kovovými příbory, skleničky byly skleněné. A téměř ke každému jídlu bylo vybráno víno, které se k němu hodí; to mi „u Maurerů“ chybělo.
Stručně
Velmi zaujalo: Koishi, Il Mercato, Pavillon (přejmenovaný Kastelán), Glamour, Savannah, komorní degustace rakouských veltlínů a zweigeltrebe.
Nelíbilo a zklamalo: Hacienda Mexicana (v menu měla třeba tradiční italské těstoviny, nechápu), Hotel Prestige, cooking show na nádvoří (nikoho moc nezajímala, spíš rušila).
Proberu jednotlivá jídla, která jsme si dali. Protože jsme chodili ve skupince, každý ochutnával ze všech talířů.
Restaurace Bonanza
Terinka z hovězí oháňky se šalotkovo estragonovým vinaigrettem, domácí škvarkový chléb
Pod slovem terinka si představuji paštiku, tohle mělo svou strukturou blíž k tlačence, ale bylo to dobré.
Koishi Restaurant
Pošírovaná ústřice s jablečným pyré, velouté se salicorni řasou a lardo di colonnata
O ústřici se špatně dělí, dal si ji proto jen Petr Zahnáš, a pochvaloval si.
Čerstvá ústřice
Ústřice mě nelákají, proto jsem jen fotil, ale třeba Michal Sänger na klepající se hmotu s vůní a chutí mořského bahna ulovil několik děvčat.
Skotský losos marinovaný a pečený v hořčicovém misu, jarní chřest a shitake
Losos byl výrazný, kombinace misa s hořčicí zajímavá a houbičky se k této kombinaci také hodily.
Mořský ďas, salát z křupavé kachny s kešu ořechy, sezamovo-sojový dresink
Pro mě byl tohle jeden z vrcholů festivalu. Poprvé jsem ho záviděl Daniele Kr., druhý den jsme si proto dali ďasa ještě jednou. Je to velmi zvláštní maso, které se blíží spíš kuřeti; velmi upečená kachna skvěle sedla k chuti sezamu v salátu. Mňam. Na dvou dalších obrázcích najdete ďasíka v přírodní podobě.
Studená rebarborová polévka s citronovým mascarpone
V oblastech Česka, kde jsem žil, se rebarbora v kuchyni vůbec nepoužívá. Po ochutnání tohoto dezertu jsme ale hned zajeli koupit svoji první rebarboru a přemýšlíme, co s ní provedeme.
Restaurant Glamour
Tato restaurace v Brně nepatří mezi ty, o kterých se moc mluví. Ale neprávem. Na festivalu měla výhodu v Tereze Bočkové, která nás v pátečním vedru uplácela vodou s ledem; ale kachnu jsme si dali v obou dvou dnech.
Carpaccio z kachních prsíček zdobené parmazánem, rukolou a kapary, crostina
Trochu mu uškodilo, že bylo právě vytažené z lednice a příliš studené; téměř ledové.
Grilovaný Top Blade steak podávaný na mladém špenátu, slaninovo-bramborové pyré a slaninový chips
Na steaky jsem během festivalu neměl chuť, tak jsem vždy jen hrábnul do talíře ostatním. Přemýšleli jsme, odkud se asi tak top blade z býka řeže, a už to vím.
Konfitovaná vykostěná kachna s pečeným jablečným zelím, doplněná kroupovým rizotem a vídeňskou cibulkou
Dokonalá kachna s dokonalým zelím a k tomu ještě moje oblíbené kroupy, na které se v restauracích tolik zapomíná. V sobotu jsme si ji zopakovali.
Krémová polévka z pravých hřibů s plátkem hovězího carpaccia, krutony Genovese
V pátek jsem Radku Kejdušovi nestihl zajet lžící do mističky, v sobotu jsem si proto dal polévku znovu. Byla skvělá.
Il Mercato
Riccardo Lucque před několika týdny otevřel v Brně restauraci a v návštěvnosti stánku Il Mercata proto převažovala zvědavost. Myslím, že byla uspokojena.
Mozzarela buffala caponata basilico
Buvolí mozzarella s výrazným sicilským „lečem“ caponata nám moc chutnala.
Taglierini aglio olio s tuňákovým tartarem a crudo tomaty
Toto jídlo si dejte už jen kvůli tomu, abyste měli v puse etalon, jak mají chutnat těstoviny. Byly uvařené al dente tak, jak jsem ještě v žádné české restauraci nezažil. Ačkoli to bylo velmi jednoduché jídlo, dostalo se u mě mezi vrcholy festivalu.
Telecí jazyk s černým zelím, bramborovým fondantem a omáčkou bagna cauda
O Lucqueho telecím jazyku jsem předem slyšel básnit několik lidí. Byl skvělý, ale mé srdce přesto zůstává u tlustých špaget z minulého chodu.
Jahody s balsamicem a pepřem, vino santo zmrzlinou a cantucinou
Až bude sezóna, budu pepřem a balsamikem provázet jahody. Byla to nečekaná a fungující kombinace.
Hotel Prestige
Pořád chválím, že? Teď přestanu. Z nabídky znojemského hotelu jsem si dal krém z bílého chřestu s kokosovým mlékem a špalíčky ze zeleného chřestu. Sice jsem ho dojedl, ale dobré to nebylo. Chuť byla od kokosového mléka příliš kyselá, trochu i nahořklá, v polévce zůstala vlákna ze špatně oloupaného chřestu.
Petr chtěl svíčkovou, ale protože omáčka už došla, dostal steak. Nebyl špatný.
Hotel Savannah
Po Glamour to pro mě bylo druhé překvapení festivalu. Hotel Savannah najdete na hraničním přechodu Hatě, v příšerném areálu Excalibur, který je třeba míjet bez zastavení. Na jídlo bych se sem ale už stavil.
Roastbeef z marinované hovězí veverky na listovém salátku s dipem z hrubozrnné hořčice
Kavárna Era umí tento pokrm lépe nebo jsem měl možná smůlu na okrajové části veverky, kde ještě nebyla její typická struktura. Ale bylo to dobré. Váleček je vyrobený ze dvou plátků ředkve; není to rýžový papír, jak jsem napřed odhadoval.
Domácí vepřová šunka připravovaná dle dědečkova receptu s křenovo-celerovou remuládou
Pozdravujte dědečka! Takovou šunku bych mohl jíst pořád.
Jsme zvyklí trochu méně solit, ale nakonec jsme si ho dali dvakrát.
Znojemská hovězí líčka na tmavém balsamicu s okurkovým dipem, miniknedlíček z pravých hřibů
Líčka jsou vděčné maso, tady byla nečekaně a vhodně zkombinovaná s okurkovou omáčkou.
Era
Pajšl na smetaně, tvarohovo houskový knedlík
Někomu toto jídlo ve školních jídelnách nechutnalo, někteří se na ně dokonce nedokážou podívat ani teď. Mně chutnalo tenkrát i dnes, u Ery jsem si pochutnal.
Pavillon Restaurant
Pro ty, kteří neví: tohle je nový Kastelán. Až se přestěhuje do budovy bývalé Zemanovy kavárny, změní si jméno. U restaurace s téměř dvacetiletou tradicí to může být riskantní krok.
Dvojí kapučíno z hrášku a chřestu se špízem z králičí šunky
A to jsme si už mysleli, že chřestový krém umíme… Bylo to silné, výrazné, dokonalé.
Želé z okurkového salátu s marinovanou krevetou a koriandrem
Tento pokrm by už mohl patřit do molekulární kuchyně. Je to koncentrovaná chuť okurky na malé mističce, nenapadá mě, jak toho Michal Göth dosáhl.
Mušle svatého Jakuba s jelítkem a mangoldem
Kombinace, které byste nevěřili – mořský plod a k tomu jelito… Ale funguje.
Pomalu pečené hovězí žebro se smrži, chřestem a bramborovým pyré
Silná chuť masa, které odpadává od kosti.
Mini „Pavlova“ s marinovanými jahodami a rebarborovou pěnou
Dezert byl zajímavý spíš na pohled, chuťově nebyl tak výrazný.
Další fotky
–––––––––––––––––––––
Kolik to stojí
Doplněno: Za jídlo se na takových festivalech platí pomocí kuponů, v Brně je nazvali florény. Jeden přijde na 25 Kč, se vstupenkou (400 Kč) jich dostanete deset. Další je třeba dokupovat – v balíčcích po deseti za 250 Kč.
Ceny jídla a pití snad půjdou přečíst z následujících fotografií. Nejsou nízké, vzhledem k menším porcím odpovídají „výkonově“ tomu, kolik by vás stály přímo v samotných restauracích. Jenže v nich byste museli připlatit za větší porci a ke Kastelánovi si asi nezaskočíte jen kvůli tomu, abyste si dali polévku. Když už tam budete, necháte tam možná víc než za celý festival, kde ochutnáte desítky jídel.
Jedna vražda, druhá vražda… Na ostrov Gotland, kde se žije pomaleji než za vodou v mateřském Švédsku, to je víc než dost. Policie pátrá a kalhotky v puse zaujmou i televizi, jejíž reportér se kriminalistům plete do řemesla. Neviditelný od Mari Jungstedt je klasická detektivka, kterou můžeme kvůli módě klidně nazvat severskou, ale vystačí si i bez tohoto přívlastku.
Neviditelný v češtině zatím nevyšel, Kniha Zlín ho chystá na polovinu dubna. Titul jsem měl k dispozici v rámci tzv. reading copies, které nakladatel poskytl vybraným blogerům. Stejně jako nedávno u Nesbøova Spasitele jsem četl díky tomu, že vy teď čtete tohle.
Ať se hlavně něco děje
Mám rád knihy a především detektivky, kde se autor nezdržuje s podrobnými psychologickými profily každé postavy. Místo plácání mě zajímá děj; fakta místo pocitů. Takže za to, co Jungstedt a jejímu Neviditelnému vyčítaly zahraniční čtenářské recenze, jsem já naopak velice rád.
Ani trochu mi nevadí, že postavy nebyly do detailů prokreslené, že se u některých nedokázala rozvinout jejich osobnost. Na první vraždu je nejlepší doba do desáté stránky a potom má hned následovat vyšetřování a zápletka. Nechci žádnou filozofii, psychologii ani obrazy duše.
Osm knih, ale zatím jen jedna česká
Neviditelný se mi líbil. Autorka jde bez dlouhých řečí a úvah hned k věci, neplýtvá místem zdlouhavými vysvětlujícími odbočkami. Dokonce i vztah mezi postavami, který zpočátku hrozil jen romantickou vložkou, má smysl a cíl.
Kniha se rozjíždí čím dál rychleji a toto tempo jí vydrží až do konce. Kdo za vším stojí, jsem zjistil téměř v okamžiku, kdy to prozradila sama autorka. K přemýšlení vedou krátké „flashbacky“ – několik vyznačených odstavců, které se tu a tam objeví mezi kapitolami. Postupně zjistíte, že… ale to si nechám pro sebe.
Na většinu logických nedostatků jsem zpětně v knize našel odpověď. Už mi vrtá hlavou jen to, jak je možné, že ho na jednom místě nepoznala. A moc se mi nelíbila berlička v podobě tajného informátora, který se několikrát vynoří, dá novinářům tip a opět zmizí.
V sazbě knihy mě zaujalo mě nezvyklé vyznačování přímých řečí: žádné uvozovky, před odstavcem je jednoduše pouze pomlčka. Všiml jsem si toho přitom až za polovinou, takže to funguje.
A ještě jedna věc se mi líbila: slovníček na konci knihy, který pomáhá s výslovností švédských vlastních jmen. Škoda, že jsem o něm nevěděl a nepřečetl si ho hned na začátku.
Mari Jungstedt napsala už osm knih, ve kterých je hlavním hrdinou komisař Anders Knutas. Tato první vyšla ve švédštině už v roce 2003. Tak kde to vázne? Chci další!
––––––––––––
Neviditelný na mapě
Při čtení mi ani nepřišlo, že kniha je plná odkazů na konkrétní místa na Gotlandu nebo ve Stockholmu. Začal jsem si ale potom na mapě hledat, kde je Gotland a město Visby, kde ostrov Fårö… Znovu jsem listoval knihou a skončil s několika desítkami míst uložených ve vlastní mapě v Google Maps. Některé věci mi došly až poté, co jsem si je takhle geograficky zařadil.
Mapa nejvíc řekne těm, kteří už knihu četli. Jestli Neviditelného ještě nemáte, tak se na ni klidně podívejte, protože děj neprozradí a poznámky si potom asi při čtení nevybavíte. Snad jen pokud jste právě začali číst, s kliknutím raději počkejte. Nebo se dívejte jen na data ke kapitolám, které jste dočetli – místa jsou v seznamu řazená podle toho, jak se objevují v knize.
Je to na vás. Kdo chce, může se na mapu podívat.
Některá místa byla v Neviditelném popsaná úplně přesně, u dalších jsem musel víc pátrat a třeba si spojovat indicie z různých částí knihy. Autorka si nikde nevymýšlela, teď lze klidně udělat okružní jízdu Gotlandem po stopách kalhotkového vraha.
Tři mapové postřehy:
1. Mari Jungstedt ani jednou neprozradila, kde žije hlavní hrdina, kriminalista Anders Knutas. U každé jiné důležité osoby přitom vždy popisovala, kde se právě pohybuje.
2. Jednou byla zmíněna přesná adresa včetně čísla. Kdo asi bydlí v tomto domku na Gullvivegränd 38 v Hässelby? Viz obrázek ve Street view (je to nejspíš ten červený vzadu za garáží).
3. Zaujalo mě, že novinář Johan Berg žije ve Stockholmu jen pár ulic od rodin dvou dalších hlavních postav. Autorka to nijak nevysvětlila a v příběhu to nemá žádnou souvislost. Proč ho v celém velkém Stockholmu ubytovala právě tady?
Tady je Markovo 
