Týden po Špilberk Food Festivalu jsme se ve stejném složení vydali do Ivančic na letošní Slavnosti chřestu.
První paradox: chřestové slavnosti se konají ve městě, kde se chřest vůbec nepěstuje. Pořadatelé ho museli dovézt ze Slovenska, spotřebují se tak 3–4 tuny. I když se všechno točí kolem chřestu, není to primárně festival jídla, ale taková vesnická slavnost. Dá se na ní dobře najíst, ale kolem jsou kolotoče, nesouvisející stánky, dvě navzájem přeřvávající se pódia…
I přes určitou nespokojenost s některými chody, které jsme si dali, to byl pěkný výlet. Jestli to máte do Ivančic kousek, slavnosti se konají i v neděli.
Něco k jídlu
V uzavřené prostoru na ivančickém náměstí je zhruba osm stánků, ve kterých restaurace nabízejí degustační porce. Platí se za ně kupony-tolary, jeden přijde na deset korun.
Brněnská restaurace Puxpub, kterou jsem vůbec neznal, spojila chřest s japonskou kuchyní. Spíš než zvědavost to vzbudilo strach, ale neprávem. Začali jsme miso polévkou s chřestem. Byla trochu slabší, než děláme doma, ale nevadilo mi to, chřest se k misu nečekaně hodil. K Puxpubu se vrátím ještě v závěru.
Restaurace La Bouchée nám chyběla na Špilberku, tady jsme si to vynahradili. V Ivančicích byla asi nejlepší ze všech.
Krém z čerstvého chřestu s vejcem byl méně krémovitý, než jsme zvyklí, ale chutnal. Na obrázku si jinak všimněte plastových talířků a snad nejlevnějších možných plastových příborů. Příště si bereme vlastní kovové nářadí.
Krémové chřestové rizoto sypané parmezánem. Zpětně si uvědomuji, že to pro mě bylo asi nejlepší jídlo, co jsem dnes měl. Jen přemýšlím, kde tam vlastně byl chřest.
Medailonky z vepřového karé na chřestových špalíčcích přelité žloutkovo-vinným krémem sabayone byly dobré, ale tak nějak obyčejné. Petr vedle podotkl, že kotletu zrovna nemusí mít uvnitř do růžova; u nás byla propečená.
Ani nevím, kde přesně jsem si tato hovězí líčka s chřestem a šťouchanými brambory objednal. Na pohled to nebyl žádný zázrak, ale maso bylo skvělé – měkké, ale současně se nerozpadalo tak, jak to líčka ráda dělají. Mělo zvláštní šunkovou chuť.
Ze pstruha (snad punkevního) upraveného nakyselo ve stylu sleďů, jsem měl jen kousek. Byl to zajímavý, trošku snad i sladko-kyselý.
Potom začaly výhrady. Na stůl se dostal závin, ve kterém byl chřest úplně dřevnatý. Na Twitter ho vyfotil Petr.
V chřestu se strouhankou a máslem jsme také objevili neoškrábaná vlákna, ale nebylo to v takové míře. Horší bylo, že restaurace, jejíž jméno jsem zapomněl, zřejmě nedostatečně propláchla zelený chřest. Písek mezi zuby – a nebylo ho málo – nás ani trochu nepotěšil.
Při přebírání chřestu v trojobalu jsem podotkl, že salát vypadá dost unaveně. Odpověď byla odzbrojující: „No to jsou ty degustační porce“. Salát jsme nechali, křupavá strouhanka se ale ke chřestu hodila.
Zážitek z chřestového krému s krevetou a bez krevety tweetnul Michal Sänger.
Chřest se v Ivančicích také prodává, dovezený z Veľkých Levárov. Půl kila celých pazuchů stojí 45 Kč, v nabídce je ve dvou průměrech, kilo hlaviček přijde na 140 Kč.
V jednom stánku vyráběli velmi dobré palačinky, doporučuji skořicovou náplň. Naproti je stánek se sýry a s masem ze zvláštního druhu maďarských prasat. O mangalici jsem slyšel poprvé a viditelně jsem nebyl sám, když mi pán ve frontě uvěřil, že to jsou prasata křížená s ovcí :-) Hodně mi pomohl obrázek srstnatých čuníků, který tam visel. Jen se na ně podívejte.
V průchodu se prodávaly velmi dobré dortíky. Z těch, které jsme si dali, nám chutnal hlavně Míša a Broskev.
Za zbylé tolary jsme koupili chřestové suši a koláček mochi plněný chřestem. Tomiovi by se asi protočily panenky, ale dobré to bylo. Chřest se do maki hodí možná víc než okurka. Ve velké rolce byla navíc slanina – jsem barbar, ale chutnalo mi to. Taky koláček překvapil, měl konzistenci kynutého těsta a nebyl vůbec přeslazený.
Shrnuto: byl to pěkný výlet, až na výjimky jsme si pochutnali, příště jedeme zase.
Tady je Markovo 
Leave a Reply